Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách v Divadle v Dlouhé

Jak bych to tak řekla. Jsou hry dobré, jsou hry špatné, jsou hry průměrné, a pak jsou hry, u kterých prostě nevíte. Čirá ambivalence. Tak tohle je jedna z nich.

Byly tam totiž naprosto geniální momenty. Například prolog – prolog je prostě fantastický. Pánové z WS nepředstírají, že jsou nějak hluboce břitce intelektuální, ale přitom je každé z jejich parodických rýpnutí tak naprosto přesné, že se člověk těší na 120 minut zábavy –možná ne vyloženě subtilní a poněkud hlučné, ale přesto nikoliv pitomé. Pak přijde Romeo a Julie, a to je tedy naprostá tragédie (to nebyl pokus o humor). Není tam naopak snad žádný vtip, který by byl byť jen trochu chytrý nebo nápaditý – dobře, s výjimkou esemeskujících si milenců – a nemůžu se zbavit dojmu, že dělají přesně to, z čeho si v prologu tak trefně utahovali. Což by samozřejmě mohla být obzvláště rafinovaná parodie na druhou, ale řekněme prostě, že mě k tomu indicie úplně nevedly. Dělala jsme si v tuto chvíli trochu starosti, jak bude vypadat zbytek představení, ale naštěstí následoval Titus Andronicus, který byl sice drsný, ale opět brilantní a skvěle nápaditý. Načež přišel z mého pohledu zřejmě vrchol večera, Othello podaný jako černošský rap (nevěřila bych, jak moc běloch s černou silonovou punčochou přes hlavu vypadá z dálky jako černoch). Hluboce se před všemi třemi herci skláním, bylo to dokonalé. Souhrn komedií nic moc, ale nebylo to zvlášť špatné, totéž bych řekla o antice a Macbethovi (totiž, o té skotské hře). Nápad s historickými hrami v podobě hokeje byl opět úžasný, a ztvárnění zrovna tak – jak rozhovor v šatně, tak komentář „na ledě“ byl zcela přesný. Troilus a Cressida jako kombinace Pokémonů na Gameboyi a Tetetubbies měla přinejmenším nějaký nápad, když nic jiného (a ono skoro nic jiného), zatímco závěrečný Hamlet sice nápadem obzvlášť neoplýval, ale byl proveden dost dobře a vtipně.

Když se to tak shrne, mám pár momentů, které vyloženě chválím, a vlastně žádné, až na první hru, které bych vyloženě kritizovala – tak proč ten důraz na ambivalenci? Inu, je způsoben řadou vtípků té úplně nejnižší úrovně, kterými je prostoupeno celé představení. Nevím, jestli to autoři udělali proto, že měli pocit, že bez nich by na to nikdo nechodil (což si nemyslím, většina těch chytřejších vtipů má i prvoplánový rozměr a navíc to ani bez toho není žádná supersofistikovaná úroveň), nebo jestli jim to nepřišlo, ale z mého hlediska to bylo dost smutné. Nevím, proč bych se měla smát větě „já už jsem vopíchanej“ (poté, co Hamlet probodl Learta), když ta hra má zcela zjevně na víc.

Nicméně pokud jde o herecké výkony, hluboká poklona všem třem pánům, Janu Vondráčkovi, Miroslavu Táborskému a Martinovi Matejkovi, dali do toho všechno, hráli s obrovským nasazením a zjevně si to fakt užívali. Neumím si představit lepší obsazení.

Bodové hodnocení? Hmm...tak za čirou ambivalenci bych měla dát 5, ale dám plus bod za geniální herecké výkony, takže 6/10.