Karel, Miloš a prázdná obálka

Kdo by se nechtěl v tyto krásné předvolební dny naplněné bratrskou láskou a zalité sluncem přidat k zástupu blogerů, kteří oblažují svět svými názory na nadcházející volbu mezi Dobrem a Zlem, popřípadě Zlem a zlem. I já jsem se nechala strhnout davem (a prokrastinací), a proto se zde pokusím o menší srovnání „kvalit“ obou kandidátů, jež můžeme dle mého názoru rozdělit na politické a mravní.

Co tím chci říct. Nelíbí-li se nám, že je Karel člen vlády nebo že je Miloš bývalý člen ČSSD a levicový kandidát (pomineme-li teď popírání této skutečnosti některými členy ČSSD), jde o otázku politickou. Nesouhlasíme s vládou/levicí a tedy tyto věci neoceňujeme ani u prezidenta. Nelíbí-li se nám, že Miloš má Šloufa a Karel Kalouska, jde o otázku etickou. Považujeme-li oba tyto pány za nemravné, spojení s nimi v našich očích kandidáty diskredituje. Samozřejmě se mohou tyto dvě oblasti prolínat – levicoví voliči považují politiku vlády za nemravnou, pravicoví voliči považují omezování ekonomické svobody za nemravné. Jsme snad ale schopni posoudit, že lidé s odlišným politickým názorem mají jiná východiska než my – například si myslí, že zavedením co nejnižších daní dojde samovolně k ideálnímu rozložením financí díky charitě a tomu, že lidé budou moci sami rozhodnout, co se svými penězi, a my s nimi třeba nesouhlasíme – a v rámci těchto východisek je pak jejich stanovisko mravné. Možná mylné, ale mravné. Oproti tomu zřejmě nebude po světě chodit moc lidí, kteří by si skutečně mysleli, že je mravné si pro sebe urvat co největší díl ze všeho, včetně státních zakázek, bez ohledu na cokoliv, včetně použitých prostředků (příznivci Ayn Randové ať nyní prosím přestanou číst). Proto můžeme ty, co mají jiné politické názory, těžko mravně odsuzovat, zatímco ty druhé, respektive jejich činy, ano.

Takže nejprve k tomu politickému. Neříkám, že to nemá v prezidentské volbě hrát žádnou roli. Budeme-li mít dva obecně více-méně přijatelné kandidáty, je jasné, že dáme přednost tomu, se kterým se politicky shodneme. Nejsou to ale volby do parlamentu. Tak, jak je vnímán v naší společnosti, není prezident primárně politická, ale symbolická funkce, a i řada jeho pravomocí je do značné míry apolitická. Podívejme se na ně pravomoci popořadě: amnestie a udělování milostí – politické přesvědčení nehraje roli.
Vetování zákonů – politické přesvědčení by nemělo hrát roli, pokud hraje, je to problém mravní, prezident by skutečně neměl vetovat každý zákon, se kterým politicky nesouhlasí.
Podpisy mezinárodních smluv, jmenování vlády – dtto.
Vztahy se zahraničím – politické přesvědčení by v zásadě nemělo hrát roli, směr určuje vláda, nicméně i u dobrého prezidenta (v tomto případě = prezidenta, nepřekračujícího své pravomoce) lze očekávat, že svým vystupováním, svými projevy a tak dále bude mírně posouvat důrazy tím, nebo oním směrem. Politické přesvědčení tedy hraje roli malou, pokud velkou, je to problém mravní.
Jmenování soudců – v zásadně podobně jako u zahraniční politiky, primárně by se prezident neměl řídit svým politickým přesvědčením, ale lze očekávat, že částečně jeho rozhodnutí ovlivňovat bude, hlavně v případě soudců ústavních.
Jmenování generálů – politické přesvědčení by nemělo hrát roli, jde snad jen o to, jak velké „válečné štváče“ bude prezident do funkcí jmenovat, ale vzhledem k velikosti a stavu naší armády není ani to zrovna zásadní. Nemyslím si také, že bychom se museli v dohledné době obávat armádního převratu.
Jmenování členů ČNB – to je snad jediná oblast, kde skutečně legitimně může politické přesvědčení hrát nějakou větší roli, na druhou stranu se to vztahuje pouze k velmi úzkému výseku politických témat, a je to tak relevantní zřejmě pouze pro ty, pro které je zcela klíčovým tématem přijetí či nepřijetí eura nebo důsledné dodržování laissez-faire či podobně. ČNB prakticky ovlivňuje náš život mnoha způsoby, ale vliv prezidenta na tyto konkrétní dopady je natolik nepřímý, že se dají u volby obtížně zohlednit. Suma sumárum tedy důležitost poltického přesvědčení u prezidenta nepřekračujícího své pravomoce: nic moc. Je tu ovšem samozřejmě ještě jeho neformální vliv, který může posouvat nálady ve společnosti tím nebo oním směrem, takže pokud vám zásadně vadí představa více levicového či pravicového klimatu ve společnosti, nějaké „bodíky“ se k tomu přidávají.

Zvláštní sférou jsou pak takové ty „nelegitimní názory“, o kterých jsem psala v předminulém blogu a kterých Miloš rozhodně pár má. Opravdu hodně, hodně nechci za prezidenta někoho, kdo je schopen veřejně říct, že islám je anticivilizace. Nedávno se navíc přidaly další věci, jako (byť ve vtipu řečená) glorifikace znásilnění nebo xenofobně-národovecká rétorika. Už tohle by samo o sobě byly z mého hlediska dostatečné důvody, proč ho nevolit, kdyby na druhé straně nebyl někdo ještě horší. U Karla jsem zatím nic takového neobjevila (vymaníme-li se ze sudetské hysterie a zhodnotíme, co skutečně řekl, s ohledem na historická fakta), i když chápu, že některé agresivní projevy jeho příznivců mohou odrazovat, stejně jako aura dokonalosti, kterou kolem něj vytvářejí. Nevolit ho kvůli ní by bylo ale stejné podřízení se manipulaci jako volit ho kvůli ní.

Nyní k etice. V předminulém odstavci jsem mluvila o mravnosti prezidenta, ale pouze z hlediska překračování pravomocí, teď to vezmu z jiného soudku. Jde mi o tu obecnější, ale zároveň o tu, která nějak souvisí s politikou, je mi úplně jedno, jestli kouří, pije a chodí za ženskýma, nebude-li to dělat v rámci oficiální reprezentace ČR.

Nebudu se zde vypisovat se seznamem hříchů obou pánů, o tom si dost přečtete jinde. Shrnula bych to v podstatě takto: pokud si myslíte, že vlastní nečinností a mlčením něco dopustit je stejně špatné jako to přímo udělat, pak jsou pro vás Miloš s Karlem prašť jako uhoď. Pokud si myslíte, že když to někdo sám udělá, je to přece jen o něco horší, pak je pro vás o něco lepší Karel.

A teď, je tohle široké mravní hledisko klíčové kritérium pro výběr prezidenta? Rozhodně ho vnímám jako podstatnější než kritérium politické. Neformální role je silná, utváří atmosféru ve společnosti, a tak dále. Jde mi ale právě o praktické dopady, které na společnost jeho mravnost nebo nemravnost bude mít, a proto se domnívám, že nejdůležitější by měla být otázka: jakým bude prezidentem? Tedy, když se vrátím k úvodnímu výčtu funkcí, jak je bude vykonávat? V souladu s ústavou, nebo v souladu se svými osobními zájmy či politickým přesvědčením (ať mi vyhovuje, nebo ne)? Bude naši zemi důstojně reprezentovat v zahraničí? Bude svým neformálním působením zlepšovat politickou kulturu v zemi?

Jinými slovy, pokud jsou jeho nemravnosti takového rázu, že se v úřadu prezidenta pravděpodobně neprojeví, můžeme je, domnívám se, přehlédnout. Nelíbí se mi to, nejsem s tím spokojená, ale pragmatismus velí soustředit se na to, co bude mít reálný efekt. Tak tedy, čí nemravnosti mají větší šanci mít vliv na výkon jeho prezidentské funkce?

Nejprve si vezměme Karla. Osobně soudím, že, jak bylo uvedeno v jednom blogu, „spal, když se kradlo“ především proto, že je machiavellista a došel k názoru, že je to nutné zlo, kterého je třeba pro dosažení vyššího dobra. Co si o takovém přístupu myslím je teď irelevantní, podstatné je, jak se projeví na úřadu prezidenta. Můžete ovšem nesouhlasit a domnívat se, že mu to prostě skutečně bylo jedno, že on sám sice nekradl, neb má dost, ale nijak ho neuráželo, když kradli ostatní, a čas od času se mírně ozval proti korupci pouze z důvodu svého veřejného obrazu. Budiž. A jaký to tedy bude mít praktický vliv? Je-li platné první zdůvodnění, Karel již nebude mít žádný důvod něco takového tolerovat, protože si jako prezident bude moci vybrat vlastní spolupracovníky (nezapomeňte, že Topku inicioval Kalousek). Je-li platné druhé zdůvodnění, bude mít, nevázán nepopulární vládou, mnohem větší prostor dělat gesta zvyšující jeho mediální popularitu, a tedy lze očekávat, že bude proti korupci vystupovat často a hlasitě. Na tom je přínosné, že i když bude jeho motivace špatná a sobecká, vliv na českou politickou kulturu bude stejně pozitivní.

Se symbolickou úlohou souvisí i téma jeho ženy, respektive to, že neumí česky a nemá k zemi žádný vztah. Umím si představit, že při rozhodování mezi dvěma dobrými kandidáty bychom na první dámu mohli brát ohled. Za dané situace je to však dle mého názoru zcela podružné. Ostatně pokud jde o Karlovo vlastenectví celkově, vzhledem k tomu, že odešel s rodiči jako dítě, celou dobu v exilu pomáhal českým exulantům a hned po revoluci se sem vrátil, bych řekla, že to z něj dělá dostatečného vlastence  - většina lidí nikdy touhle zkouškou projít nemusela a je otázka, kolik z nás by se sem vrátilo, kdyby od deseti let žili jinde a tady nám sebrali všechen majetek).

Nemyslím, že je u něj moc pravděpodobné, že bude jeho politické přesvědčení mít větší než žádoucí vliv na jeho výkon úřadu, vzhledem k tomu, jak se během kampaně od své strany hezky distancoval a jak vlastně vůbec nikdy nevyvolával dojem, že by ho většina politiky nějak zajímala, kromě situací, kdy hájí Kalouska. O tom, že by se on sám nějak aktivně snažil ve svých funkcích obohatit a dělal tedy věci kvůli osobnímu prospěchu svému nebo svých přátel, žádné závažné informace nejsou. Pokud jde o důstojnou reprezentaci v zahraničí, nedělám si iluze, že by to byl nějaký zázrak (jakkoliv za to možná nemůže, fakt, že spí a není mu rozumět, v této situaci nepomáhá), ale tady je myslím to menší zlo hodně zřetelné.

Protože teď tedy Miloš. Šance na důstojnou reprezentaci v zahraničí nulová, šance na pozurážení všech, které potká, velmi vysoká (a opravdu si myslím, že se našich zahraničních partnerů Milošův vybraný slovník dotkne spíše, než Karlovo zachrápání), a jako bonus tu máme variantu veřejného prohlášení o islámu jako anticivilizaci, která by měla výrazně znepokojovat i islamofoby, nebo bych snad měla říct především islamofoby, protože jde-li skutečně o tak násilnické a agresivní náboženství, jak asi zareaguje na skutečnost, že ho prezident jakési země tak nevybíravě pojmenoval?

Nemyslím si, že je zas tak velké riziko, že bude Miloš ve funkci prezidenta přehnaně ovlivňován svým politickým přesvědčením, zato považuji za takřka jisté, že bude ovlivňován svými osobními zájmy, byť ne finančními. Svou vytrvalou mstou ČSSD jasně ukázal, že se řídí heslem, které Michael Corleone hlásá na konci první části Kmotra: všechno je osobní, a je třeba se za to mstít. To má pochopitelně i druhou stránku, přátele je třeba odměňovat. Nepochybuj celkem, že by tuto linii Miloš neopustil ani na Hradě, podobně jako jsme to viděli u dosluhujícího Václava. V kampani se jí rozhodně pevně držel. O působení na zlepšení politické kultury v zemi také nemůže být řeči, například jeho názor na novináře k tomu není nejlepším vstupním předpokladem.

Pokud jde o jeho nemravnosti, jsou naopak takového rázu, že budou zřejmě ovlivňovat jeho prezidentování velmi zásadně, protože se starých kamarádů Šloufa a Lukoilu nevzdá, ani jejich mafiánských praktik. Tady se tedy praktický rozdíl mezi tím, když někdo neplechu mlčky schvaluje a když ji sám dělá, ukazuje velmi zřetelně.

Možná jste si všimli, že ani u jednoho kandidáta nehovořím o jejich kladech. Je to proto, že se nedomnívám, že by byly pro tuto funkci nějak zásadní a ve srovnání se zápory stály za zmínku. Obou mužů si vážím především za jejich činnost před revolucí a krátce po ní. Karel se pak na nějakou dobu ztratil z veřejného života, Miloš v něm vytrval až do roku 2003, kdy se, zdrcen neúspěšnou kandidaturou na prezidenta, stáhl na Vysočinu. Do té doby stihl pro tuto zemi udělat něco dobrého – nerozumím ekonomii dost na to, abych to posoudila, ale privatizace bank prý super, tak nemám důvod to rozporovat – a více špatného, především opoziční smlouvou, respektive prostředím, které se v zemi vytvořilo, kdy neexistovala opozice a všechny kontrolní funkce byly rozděleny mezi kamarády. Prostředí, jehož ovoce sklízíme dodnes. Pak se stáhl a ze záhrobí škodil ČSSD vskutku malým, „čecháčkovským“ (když je ten vlastenec) způsobem, a nepřímo mimo jiné umožnil vznik dvou pravicových vlád (poprvé přes Šloufa, podruhé přes SPOZ a ubraná procenta), což nám nemusí vadit samo o sobě, ba nás to může těšit, ale značí to jistou názorovou inkonzistenci, když se teď prezentuje jako kandidát se sociálním cítěním. Karel se na scénu vrátil v roce 2006 jako ministr zahraničí. Během svého působení nevykonal pravděpodobně nic zvlášť skvělého, ale ani nic zvlášť špatného – celá záležitost s Čunkem byla sice dost trapná, ale v celkovém výsledku neutrální. Založením TOP 09 zřejmě zajistil vládu pravice po roce 2010 (což může sice příznivcům levice vadit, ale ráda bych připomněla, že nebýt toho, stále tu máme Paroubka), ale zároveň podstatně poškodil ODS (což by mělo těšit nejspíš všechny kromě mafiánských podnikatelů, vzhledem k tomu, v jakém stavu se dotyčná strana momentálně nachází) a, pravda, KDU (které to ovšem alespoň umožnilo se rozhodnout, čím chce tedy vlastně být, neboť ti pravicovější z jejího členstva vesměs odešli do TOP 09). A teď je tedy máme zde, za posledních 15-20 let s chabými pozitivními výsledky, ale zato s většími či menšími negativními.

Vychází mi to tedy jako klasická volba mezi dvěma zly. Dovolte mi proto na závěr pár slov o odmítání takovéto volby.

Především je podle mého názoru iluze, že se jí dá vyhnout. Když mi někdo dá na výběr mezi rybou a květákem (ani jedno nejím, ale květák snesu spíš), odmítnu oboje, ale zlu se tím nevyhnu – budu mít hlad, urazím hostitele, a tak dále. Jen jsem došla k názoru, že toto třetí zlo je pro mě tím nejmenším. Stejně tak nejít k volbám je určité zlo (zřeknu se podílu na rozhodování o vlastní budoucnosti a budoucnosti mojí země), pro někoho možná to nejmenší, ale volba mezi zly principiálně zůstává.

Další věc je, že na rozdíl od dilematu ryby a květáku, v případě voleb nakonec budu muset stejně něco jíst. Kdybych věděla, že mi hostitel něco do chřtánu v každé případě nacpe, tak bych samozřejmě zvolila květák, ten aspoň nemá kosti, žejo.

A za další, jak svým typickým expresivním jazykem naznačoval jiný blog (dole pod obrázkem), volby mezi menšími zly děláme v životě úplně běžně (viz květák a ryba – třeba ve školní jídelně), ten, kdo by to nedokázal, by musel pravděpodobně být hospitalizován. Proč tedy dělat v politice výjimku a najednou se tvářit, že taková volba je nepřijatelná?

Pokud vám přijde, že jsou oba kandidáti úplně prašť jako uhoď, tak zůstaňte doma nebo hoďte prázdný lístek (varianta, kterou podporuji spíše, alespoň dává najevo, že to není lhostejnost). Pokud ale mezi těmi dvěma vidíte menší zlo, tak ho běžte zvolit. Mně tak jednoznačně vychází Karel.