Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách v Divadle v Dlouhé

Jak bych to tak řekla. Jsou hry dobré, jsou hry špatné, jsou hry průměrné, a pak jsou hry, u kterých prostě nevíte. Čirá ambivalence. Tak tohle je jedna z nich.

Byly tam totiž naprosto geniální momenty. Například prolog – prolog je prostě fantastický. Pánové z WS nepředstírají, že jsou nějak hluboce břitce intelektuální, ale přitom je každé z jejich parodických rýpnutí tak naprosto přesné, že se člověk těší na 120 minut zábavy –možná ne vyloženě subtilní a poněkud hlučné, ale přesto nikoliv pitomé. Pak přijde Romeo a Julie, a to je tedy naprostá tragédie (to nebyl pokus o humor). Není tam naopak snad žádný vtip, který by byl byť jen trochu chytrý nebo nápaditý – dobře, s výjimkou esemeskujících si milenců – a nemůžu se zbavit dojmu, že dělají přesně to, z čeho si v prologu tak trefně utahovali. Což by samozřejmě mohla být obzvláště rafinovaná parodie na druhou, ale řekněme prostě, že mě k tomu indicie úplně nevedly. Dělala jsme si v tuto chvíli trochu starosti, jak bude vypadat zbytek představení, ale naštěstí následoval Titus Andronicus, který byl sice drsný, ale opět brilantní a skvěle nápaditý. Načež přišel z mého pohledu zřejmě vrchol večera, Othello podaný jako černošský rap (nevěřila bych, jak moc běloch s černou silonovou punčochou přes hlavu vypadá z dálky jako černoch). Hluboce se před všemi třemi herci skláním, bylo to dokonalé. Souhrn komedií nic moc, ale nebylo to zvlášť špatné, totéž bych řekla o antice a Macbethovi (totiž, o té skotské hře). Nápad s historickými hrami v podobě hokeje byl opět úžasný, a ztvárnění zrovna tak – jak rozhovor v šatně, tak komentář „na ledě“ byl zcela přesný. Troilus a Cressida jako kombinace Pokémonů na Gameboyi a Tetetubbies měla přinejmenším nějaký nápad, když nic jiného (a ono skoro nic jiného), zatímco závěrečný Hamlet sice nápadem obzvlášť neoplýval, ale byl proveden dost dobře a vtipně.

Když se to tak shrne, mám pár momentů, které vyloženě chválím, a vlastně žádné, až na první hru, které bych vyloženě kritizovala – tak proč ten důraz na ambivalenci? Inu, je způsoben řadou vtípků té úplně nejnižší úrovně, kterými je prostoupeno celé představení. Nevím, jestli to autoři udělali proto, že měli pocit, že bez nich by na to nikdo nechodil (což si nemyslím, většina těch chytřejších vtipů má i prvoplánový rozměr a navíc to ani bez toho není žádná supersofistikovaná úroveň), nebo jestli jim to nepřišlo, ale z mého hlediska to bylo dost smutné. Nevím, proč bych se měla smát větě „já už jsem vopíchanej“ (poté, co Hamlet probodl Learta), když ta hra má zcela zjevně na víc.

Nicméně pokud jde o herecké výkony, hluboká poklona všem třem pánům, Janu Vondráčkovi, Miroslavu Táborskému a Martinovi Matejkovi, dali do toho všechno, hráli s obrovským nasazením a zjevně si to fakt užívali. Neumím si představit lepší obsazení.

Bodové hodnocení? Hmm...tak za čirou ambivalenci bych měla dát 5, ale dám plus bod za geniální herecké výkony, takže 6/10.

Tosca v Národním divadle

Je jistě otázkou, jaký má smysl psát recenzi na představení, když jediná repríza, která ještě bude, je derniéra, ale třeba někdy udělají obnovenou premiéru nebo tak.

Tak tedy Tosca. Celkově jsem byla dost nadšená. Všem to – nakolik jsem byla schopná posoudit – zpívalo báječně (měla jsem tu čest s dokonalou Anda-Louise Bogza jako Toscou a taktéž velmi dobrým Tomášem Černým jako Cavadarossim). Pokud jde o inscenaci, byla pro mě naprosto perfektní kombinací klasiky s originálními nápady - například živá Madonna či andělé se mi vážně líbili. Tohle je samozřejmě otázka individuálního vkusu, ale pro mě tady byl skutečně v podstatě ztělesněný ideál. Výtky mám vlastně jen takové velmi drobné – například mi přišlo, že byla škoda celé první dějství zavřít do onoho malého vyvýšeného „pokoje“, a naopak že ta část posledního dějství, která se odehrává v Cavadarossiho vězeňské cele, tam klidně být mohla a bylo by to působilo dost dobře.

V horní části obrázku vidíte onen malý vyvýšený pokoj.

A protože jsem trapný realista, přišlo mi hloupé, že se stále popisuje Tosca jako temná kráska, ale pěvkyně má jasně zrzavé vlasy. A pak ještě taková praktická výtka: chápu, že diváci na druhé galerii nejsou asi těmi úplně prvními, na koho se při tvorbě inscenace myslí, ale přece jenom...nevidět ani smrt Cavadarossiho, ani Toscy, protože mi výhled na ně zakrývá panel s titulky, bylo poněkud nešťastné.

9/10.

P.S.: Autoři inscenace zvolili jako motto citát "finche congiunti alle celesti sfere dileguerem". Kdybych ho vybírala já, volila bych jinak. Konkrétně "Questo è il bacio di Tosca! ... Muori dannato! Muori, Muori!"

Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín

Je zajímavé, čím vším může mít člověk zkažen zážitek z představení – i věcmi, které se zdají být vyloženě chvályhodné. Tak například anglické titulky. Obecně vzato je to jistě dobrá věc, ale když dáte k české verzi Jesuse originální titulky, zas tak fajn to není. I když mě český překlad místy rozčiluje, normálně to nijak zvlášť neprožívám. Když má člověk ale přímo před očima tenrozdíl – samozřejmě vždy v neprospěch českého textu – prostě to zážitek trochu kazí.

Jsou ovšem samozřejmě i horší věci, které kazí zážitek. Například nefunkční mikrofony. Konkrétně v představení, které jsem viděla já, nefungoval mikrofon Kaifášovi v podstatě během celé první písně velerady, takže ho nebylo slyšet (a občas se do toho ještě ozvalo takové to pískání zlobících repráků).

Čímž se dostávám asi tak k nejdůležitější věci, která člověku dokáže zkazit zážitek z představení: Kaifášova (Radek Seidl) nefunkčního mikrofonu je vážně škoda, protože byl z celé velerady jediný, kdo uměl jakž takž zpívat. Annáš (Jindřich Vobořil), naproti tomu, byl naprosto tragický. A to upozorňuji, že v podstatě nedisponuji hudebním sluchem, takže když já poznám, že někdo zpívá špatně, tak už je to fakt zlé (ale zase to není tak, že by to byl můj klamný dojem, potvrzeno i ostatními členy divadelní výpravy). A zbylí dva členové velerady nebyli o nic lepší. On i ten Kaifáš byl jednooký mezi slepými, jeho „on je záludný“ rozhodně adekvátně nevyznělo.

Abych ale nebyla pořád jen tak negativní, jsou i věci, které člověku dokážou zážitek dost vylepšit – dokonce tak, že má dojem, že cesta na představení stála zato jen kvůli nim (a že tam moc jiných důvodů nebylo). Tímto důvodem byl naprosto fantastický Herodes (Ondřej Brzobohatý), který jednak osobně zpíval a hrál geniálně, a druhak měla celá jeho scéna fantastickou choreografii.

Pochvalu zaslouží i Václav Noid Bárta jako Jidáš, ačkoliv by u té jedničky, na rozdíl od Brzobohatého, neměl hvězdičku. Osobně moc nemusím Střihavku, resp. mi sedí spíš do drsnějších rolí než je Ježíš, takže mě tady zvlášť neoslnil. Ale to je asi víc věcí vkusu, stejně jako to, že nemusím Basikovou, nebo že mi nepadla do noty celková podoba inscenace. Zkrátka mám Jesuse raději moderněji pojatého, v rádoby dobových kostýmech mi muzikálové tanečky připadají trapně absurdní. Asi nějaký psychický blok nebo co. Nicméně abych dokončila výčet postav, z Piláta (Pavel Polák) i Petra (Jiří Mach) jsem měla neutrální pocity, ale koho ještě oceňuji, je Šimon Zélótes (Jaromír Holub), ten byl báječný.

Kromě traumatizující velerady a technických potíží asi nenaleznu nic, co bych cítila potřebu přímo ztrhat, ale taky kromě Heroda nic, co by mě nadchlo. Dokonce i vrcholná píseň "Jesus Christ Superstar" mi přišlo, že postrádala šťávu, a to je smutné.

Třešničkou na dortu, kterou nám ale Hudební divadlo Karlín naservírovalo už na začátku, byla pak upoutávka na Noc na Karlštějně. Myslela bych si, že do trailerů se dávají ty nejlepší kousky, ale pokud to tak skutečně jak, tak teda nazdar hodiny. Kdypak tetřevi hon s lovci prohrají (Vydra jako král Petr, vévodu Štěpána jsem nepoznala) bylo tak strašlivým zážitkem, že jsem zvažovala, jestli neopustit divadlo okamžitě.

Celkově 6/10, ale tak polovina těch bodů je za Heroda.

P.S.: Celou dobu se mi hrozně nabízelo srovnání s brněnským Jesusem...vyhrává na celé čáře.